Jak se vyrovnat s nemocí svého dítěte

Nejprve přijde šok, pak popírání problému, lítost a nakonec vztek. Je tomu tak i u diabetu, kde je vše ještě umocněno faktem, že jde o nemoc nevyléčitelnou, která podstatně ovlivňuje životní rytmus celé rodiny. Rodiče se najednou musejí stavět do role dozorců, kteří dětem „ubližují“ pícháním inzulinu a odpíráním sladkostí.

Každému trvá jinak dlouho, než přijme fakt, že je jeho dítě nemocné a přestane litovat je i sebe. Na konci toto psychického procesu by mělo být poznání, že se k diabetickému dítěti musíte chovat stejně jako ke zdravému. Je nutné přijmout fakt, že dítě má právo plně se zapojit do dětského kolektivu a na druhou stranu že pokud zlobí, nemoc jej nijak neomlouvá. Naopak: právě diabetik potřebuje přesně dané mantinely a musí si ve vlastním zájmuRodiče dítěte, u něhož se objeví vážné onemocnění, prožívají zpočátku řadu negativních emocí  zvyknout na řád.

Někdy děti i rodiče získají dojem, že když budou dodržovat pokyny lékaře, dojde ke zlepšení zdravotního stavu a možná i vyléčení diabetu. To ale samozřejmě není pravda, takže pak u nich dochází ke ztrátě motivace. Přijmout myšlenku, že diabetes je nemoc na celý život, je velmi obtížné, ale nutné – jen tak se s ním všichni mohou opravdu vyrovnat.

Dítě může považovat nemoc za své selhání a za prohru fakt, že se nedokáže vyléčit. Rodiče mu musí umět vysvětlit, že to tak není. Také by měli být připraveni mu postupně předávat zodpovědnost za dodržování léčebného režimu.

Další potíží může být skutečnost, že zdravý sourozenec může nemocnému závidět zvýšený zájem rodičů. Dítě s diabetem naopak svému bratrovi či sestře někdy závidí jejich zdraví – na rozdíl od něj si mohou dovolit sladké a nemusí si každodenně píchat inzulin. Proto je velmi důležité, aby byli rodiče ke svým dětem spravedliví a aby diabetické dítě netrpělo přemírou péče.

Zásadní ale je, aby rodiče nevěnovali všechen svůj čas jen dítěti a jeho léčbě – o jeho potřeby dokáže pečovat i babička či jiný poučený dospělý. Rodiče si musí umět najít chvíli na odpočinek, vlastní koníčky a relaxaci: diabetes totiž nesmí zničit nejen život dítěte, ale ani chod rodiny.

Dítě s cukrovkou

Diabetes přichází do života dítěte i rodičů zčistajasna a ovlivní jejich život navždy – od té chvíle se neustále musí zabývat pravidelnou léčbou a dodržováním daných pravidel. Není třeba se bát, že život dítěte nebude plnohodnotný, je ovšem nutné naučit se s touto nemocí vyrovnat. Každý věk přitom vyžaduje trochu jiný postup.

Do tří let je dítě absolutně nesamostatné. Kojenecký a batolecí věk proto není tolik náročný pro dítě jako pro rodiče, kteří nesou břemeno každodenní péče a o své dítě se bojí. Měli by proto vědět, že jejich potomek s diabetem může normálně žít v dětském kolektivu, že se o něj nemusí bát a zakazovat mu běžné aktivity. I z toho důvodu potřebují psychologickou podporu, kterou mohou získat například ve sdružení rodičů stejně nemocných dětí.

Pokud se s nemocí rodiče nevyrovnají, hrozí dětem zpomalený vývoj – zvláště v osamostatňování se. Dítě potřebuje společnost ostatních dětí, řád a jasná pravidla. Přílišná péče rodičů může vést ke vzdoru a odmítání injekcí nebo jídla. Od tří let věku by už proto pro rodiče mělo dítě začít být partnerem, kterému v rámci možností umožní za sebe rozhodovat. V předškolním věku se dítě začne porovnávat s vrstevníky. Uvědomí si svou odlišnost a může začít brát nemoc jako trest. „Když budu hodný, budu zdravý?,“ ptají se děti v tomto věku. Proto je nutné jim vše neustále vysvětlovat. Je také třeba zajistit vyrovnanost glykemických indexů – opakované těžké hypoglykémie mohou vést k poškození mozku.

Po nástupu do školy se očekává, že se dítě začlení do kolektivu a bude samostatnější. Pokud se však mezi spolužáky neuplatní, odrazí se to i na léčbě. Dietní režim a inzulin jsou pro něj známkou odlišnosti, kterou je třeba zatajit: tím pádem vynechává dávky, jí nepravidelně a to, co by nemělo. Na druhou stranu je třeba vědět, že se mu léčba dodržuje hůř, protože ji musí skloubit se školními aktivitami. Proto je velmi důležité, aby necítilo omezení a zmírňoval se jeho pocit odlišnosti. Rodiče spolu s diabetologem musí najít takový režim, který dítě ve škole co nejméně omezí.

Ve věku 8 až 12 let by už dítě mělo přijmout větší zodpovědnost za svou léčbu, protože tráví hodně času mimo dohled rodičů. Kolem dvanáctého roku má umět vypočíst potřebnou dávku inzulinu podle glykémie i své stravy. Stane-li se ovšem terčem posměchu ostatních, nastává problém, protože se pak před nimi často snaží svou „vadu“ skrýt: začne jíst sladké jako ostatní, vynechávat aplikaci inzulinu ve škole a naopak si zvyšovat dávky doma. Je proto nutné s dítětem o nemoci mluvit, případně spolu s dietologem pro něj najít takový režim, aby mohlo „zhřešit“, aniž by jej to ohrozilo.

Puberta je velmi náročné období i bez diabetu. Odmítání autorit může vést k ignorování léčebného režimu, někteří dospívající zkoušejí, co se stane, pokud zcela vynechají inzulin, budou pít alkohol atd. Domluvy nepomáhají, protože pro ně rodiče nejsou autoritami. Vzhledem k nedodržování léčebného režimu hrozí v tomto období dítěti opakované ketoacidózy (jsou nejčastější příčinou smrti mladých diabetiků). Zvláště u dívek je pak problémem také snaha o co nejrychlejší hubnutí – mentální anorexie a bulimie je u diabetiček téměř třikrát častější než u běžné populace. Přes to všechno je i v dospívání hraje rodina podstatnou roli v úrovni kompenzace diabetu – proto by pro dítě měla být tím nejdůležitějším zázemím.

Dětský diabetes

U dětí je obvykle diagnostikován diabetes mellitus prvního typu – vinou této nemoci organismus navždy ztratí schopnost vyrábět hormon inzulin, bez něhož neumí hospodařit s glukózou (krevním cukrem), zdrojem energie pro tělesné buňky. Bez dodání inzulinu zvenčí by nemocné dítě brzy zemřelo.

Příznakem diabetu u dětí je hubnutí, časté močení, světlá a lepkavá moč, velká žízeň a únava. Léčbou spočívající v aplikaci inzulinu a úpravě životního stylu dítěte lze omezit zdravotní potíže na minimum. Nemoc pak dítě neomezuje víc, než je nezbytně nutné, takže se může plnohodnotně zapojit do dětského kolektivu. Trávicí šťávy inzulin likvidují, nelze jej tedy užívat ve formě prášků - musí se dostat rovnou do krve. Podává se většinou inzulinovým perem s jemnou jehličkou, na kterém se snadno nastaví přesná dávka. Dalšími možnostmi jsou inzulinová stříkačka nebo inzulinová pumpa. Inzulin se obvykle užívá v pěti dávkách, které pokryjí potřeby organismu během celého dne.

Aplikace inzulinu je poměrně jednoduchá, složitější je odhadnout jeho potřebné množství. Záleží totiž nejen na čase, objemu a složení jídla, hmotnosti dítěte, jeho fyzické kondici a zdravotním stavu, ale i na fyzické námaze. Děti vidíme neustále v pohybu, takže jsou v tomto ohledu nevypočitatelné. Proto je u nich nutné několikrát denně zjistit aktuální hladinu krevního cukru v krvi (glykémii). Správnou dávku inzulinu si dítě dokáže vypočíst až kolem dvanácti let, do té doby mu musí pomáhat rodiče nebo učitelé. Děti užívající inzulin mohou jíst skoro všechno, a to v pravidelných šesti dávkách – kromě tří hlavních jídel mají mít ještě dopolední a odpolední svačinu a druhou večeři.

Místo pro vaši reklamu

postavy2