Dítě s cukrovkou

Diabetes přichází do života dítěte i rodičů zčistajasna a ovlivní jejich život navždy – od té chvíle se neustále musí zabývat pravidelnou léčbou a dodržováním daných pravidel. Není třeba se bát, že život dítěte nebude plnohodnotný, je ovšem nutné naučit se s touto nemocí vyrovnat. Každý věk přitom vyžaduje trochu jiný postup.

Do tří let je dítě absolutně nesamostatné. Kojenecký a batolecí věk proto není tolik náročný pro dítě jako pro rodiče, kteří nesou břemeno každodenní péče a o své dítě se bojí. Měli by proto vědět, že jejich potomek s diabetem může normálně žít v dětském kolektivu, že se o něj nemusí bát a zakazovat mu běžné aktivity. I z toho důvodu potřebují psychologickou podporu, kterou mohou získat například ve sdružení rodičů stejně nemocných dětí.

Pokud se s nemocí rodiče nevyrovnají, hrozí dětem zpomalený vývoj – zvláště v osamostatňování se. Dítě potřebuje společnost ostatních dětí, řád a jasná pravidla. Přílišná péče rodičů může vést ke vzdoru a odmítání injekcí nebo jídla. Od tří let věku by už proto pro rodiče mělo dítě začít být partnerem, kterému v rámci možností umožní za sebe rozhodovat. V předškolním věku se dítě začne porovnávat s vrstevníky. Uvědomí si svou odlišnost a může začít brát nemoc jako trest. „Když budu hodný, budu zdravý?,“ ptají se děti v tomto věku. Proto je nutné jim vše neustále vysvětlovat. Je také třeba zajistit vyrovnanost glykemických indexů – opakované těžké hypoglykémie mohou vést k poškození mozku.

Po nástupu do školy se očekává, že se dítě začlení do kolektivu a bude samostatnější. Pokud se však mezi spolužáky neuplatní, odrazí se to i na léčbě. Dietní režim a inzulin jsou pro něj známkou odlišnosti, kterou je třeba zatajit: tím pádem vynechává dávky, jí nepravidelně a to, co by nemělo. Na druhou stranu je třeba vědět, že se mu léčba dodržuje hůř, protože ji musí skloubit se školními aktivitami. Proto je velmi důležité, aby necítilo omezení a zmírňoval se jeho pocit odlišnosti. Rodiče spolu s diabetologem musí najít takový režim, který dítě ve škole co nejméně omezí.

Ve věku 8 až 12 let by už dítě mělo přijmout větší zodpovědnost za svou léčbu, protože tráví hodně času mimo dohled rodičů. Kolem dvanáctého roku má umět vypočíst potřebnou dávku inzulinu podle glykémie i své stravy. Stane-li se ovšem terčem posměchu ostatních, nastává problém, protože se pak před nimi často snaží svou „vadu“ skrýt: začne jíst sladké jako ostatní, vynechávat aplikaci inzulinu ve škole a naopak si zvyšovat dávky doma. Je proto nutné s dítětem o nemoci mluvit, případně spolu s dietologem pro něj najít takový režim, aby mohlo „zhřešit“, aniž by jej to ohrozilo.

Puberta je velmi náročné období i bez diabetu. Odmítání autorit může vést k ignorování léčebného režimu, někteří dospívající zkoušejí, co se stane, pokud zcela vynechají inzulin, budou pít alkohol atd. Domluvy nepomáhají, protože pro ně rodiče nejsou autoritami. Vzhledem k nedodržování léčebného režimu hrozí v tomto období dítěti opakované ketoacidózy (jsou nejčastější příčinou smrti mladých diabetiků). Zvláště u dívek je pak problémem také snaha o co nejrychlejší hubnutí – mentální anorexie a bulimie je u diabetiček téměř třikrát častější než u běžné populace. Přes to všechno je i v dospívání hraje rodina podstatnou roli v úrovni kompenzace diabetu – proto by pro dítě měla být tím nejdůležitějším zázemím.